отьць
staroslověnština editovat
etymologie editovat
Z praslov. *otьcь; paradigma přízvuku (b);[1] rod mužský; o-kmenová deklinace.
Srov. čes., sloven. otec; pol. ojciec; hluž. wótc/wóćec; dluž. wóśc; rus. оте́ц, отца́; ukr. оте́ць; běl. оце́ць; bulh. оте́ц; srbochorv. òtac, òca; slovin. óčе, očéta.[2]
podstatné jméno editovat
- rod mužský
- jo-kmenová deklinace
skloňování editovat
| Substantivum | singulár | duál | plurál |
|---|---|---|---|
| nominativ | отьць | отьца | отьци |
| genitiv | отьца | отьцѹ | отьць |
| dativ | отьцѹ | отьцєма | отьцємъ |
| akuzativ | отьць/отьца* | отьца | отьцѧ |
| vokativ | отьчє | отьца | отьци |
| lokál | отьци | отьцѹ | отьцихъ |
| instrumentál | отьцємь | отьцєма | отьци |
* tvar отьца je genitiv-akuzativ
význam editovat
- otec; předek
- господи повєли ми прѣждє ити • и погрєти отьца моѥго – Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce. [Mt 8, 21 – Zogr Mar As Ostr]
- божє ѹшима нашима ѹслъішахомъ • отьци наши повѣдѣшѧ намъ – Bože, na vlastní uši jsme slýchali vyprávění svých otců... [Žalm 43 (44), 2 – PsSin]
- Otec (o Bohu)
- отьчє наш • ижє ѥси на нєбєсьхъ • да свѧтитъ сѧ имѧ твоѥ – Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. [Mt 6, 9 – Zogr Mar Sav Ostr]
- otec (uctivé pojmenování kněze, mnicha, opata, církevního učitele)
- отьчє паѵлє • иждєни бѣсъ сь отъ чловѣка сєго – Otče Pavle, vyžeň toho zlého ducha z tohoto člověka. [Supr 171, 28]
slovní spojení editovat
- старѣишина отьцємъ – patriarcha
- дьньсь и отьцємъ старѣишина дѹхомь праздьнѹѥтъ иꙗковъ – Dnes v duchu slaví i patriarcha Jákob. [Supr 321, 19-20]