čeština editovat

výslovnost editovat

dělení editovat

  • Vl-ta-va

etymologie editovat

  • Pochází ze starogermánského slovního spojení wilth- ahwa, „divoká, dravá voda“. Ahwa se v češtině změnila v příponu -ava.[p 1] Ve Fuldských análech z roku 872 je tento název doložen jako „Fuldaha“, v roce 1113 jako „Wultha“. V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako „Wlitaua“.[1]

podstatné jméno editovat

  • rod ženský
  • vlastní jméno

skloňování editovat

pád \ číslo jednotné množné
nominativ Vltava Vltavy
genitiv Vltavy Vltav
dativ Vltavě Vltavám
akuzativ Vltavu Vltavy
vokativ Vltavo Vltavy
lokál Vltavě Vltavách
instrumentál Vltavou Vltavami

* Plurálové tvary vlastních jmen jsou v podstatě vyloučené, protože vždy označují jednu věc. Jednu výjimku tvoří případy, kdy je jedno jméno přeneseno na základě společného rysu (např. rodu) na více objektů, jimž je pak společné stejné pojmenování (např. v Česku je více Nových Vsí a ve třídě Nováků). Druhou výjimku tvoří příznakové případy, kdy je rozšířen pojmenovávací rozsah pro využití vlastního jména ve funkci obecného jména (např. novodobí Rembrandtové nebo čestní Mirkové Dušínové). Pomnožná vlastní jména (především toponyma) se skloňují v těchto případech podle standardních pravidel skloňování pomnožných jmen (dvoje Tatry apod.). Více viz Příloha:Číslo vlastních jmen (čeština).[2]

význam editovat

  1. řeka v Čechách
    • Voda ve Vltavě byla studená.

překlady editovat

  1. česká řeka

související editovat

poznámky editovat

  1. SKÁLA, Emil. Jazykové dějiny Šumavy. In MAIDL, Václav. Znovuobjevené Šumava. 1. vyd. Klatovy : Okresní muzeum Klatovy, 1996. ISBN 80-900253-7-4. S. 15–16.
  2. PETR, Jan; KOMÁREK, Miroslav; KOŘENSKÝ, Jan, a kolektiv. Mluvnice češtiny (2) Tvarosloví. 1. vyd. Praha : Academia, 1986. 536 s. S. 348.

externí odkazy editovat

  •   Článek Vltava ve Wikipedii