Zří, jak jest zdolán, slyší davu plesy, svůj chrapot,jak je stlumen hlučným křikem, jak posměchem je luzy, šklebem, rykem, nah, rozsápán pln kalu v slunci zmírá a pyšný lev bok prackou jemu svírá.[1]
Toť zářná hodina, kdy hustou travou se žene v cvalu s psů divokých vřavou, ve křiku, ryku, v krvi, lání, děsu a v dešti šípů s lukem nataženým, a v změti vlasů, s prsem obnaženým nezdolná Artemida, úžas lesů![2]
Pod jasným teď blankytem nebeským Hřímá bouře děsným rykem běsů: Jsou to ryky cizozemských vrahů, Valících se dolinami lesů.[3]
