děvečky

čeština

výslovnost

• IPA: [ɟɛvɛt͡ʃkɪ]

podstatné jméno

• rod ženský

význam

1. akuzativ, nominativ a vokativ čísla množného substantiva děvečka
   • Prosím vás, usnesme se mezi sebou, že odříkáme se těch hloupých našich titulů, jako „milostpaní“, „jemnostpaní“ a „vaší milosti“ a podobných. Kdybyste slyšely, jak se děvečky mezi sebou smějí tomuto „milostění“, zajisté každá moud­rá odhodila by tuto nadmíru hloupou marnost.
   • Nezapomenu, pane, dokud živa budu. A králi také všecko chci vyplniti, půjdu tu na hradě mezi děvečky a budu pracovati za tři — třeba až do smrti —“
2. genitiv čísla jednotného substantiva děvečka
   • Je tu ovšem případ zdánlivě opačný, objevující se v podivné shodě v pohádkách negrů jako u nás a jako kdekoliv. Je to motiv Popelky, děvečky pokorné a odstrkované, sirotka, jemuž je upírán podíl na slávě života. Nic si z toho nedělej, Popelko všech národů; jako démant ze smetiště zvedne tě královský syn a ozdobí tebou svou korunu.
   • Kromě čeledína Toníka a děvečky Josefíny neviděl rolník Martin třebas tři neděle živé duše. Jeho usedlost ležela úplně na samotě mezi lesy