O půl třetí na náměstí, ve Valašském Meziříčí, jdu co noha nohu mine a každý sám sobě jsme stínem...[1]
Valašské Meziříčí je dvojměstí, po celé věky si Krásňáci a Mezříčáci přes Bečvu spílali, ani šibenici si prý nepůjčili (My sme si šibenicu postavili pro sebe a naše potomky - František Mičunek starosta a Plesník Jan první radní), také si zbudovali dvě nádraží pouhý kilometr od sebe (v místním plátku napsal Metoděj Jahn, jak pobloudil v tom začarovaném městě, když z obou nádraží došel na stejný rynek), co svárů a různic povstalo mezi městy, která spolu odpradávna soupeřila![2]
Po třech dnech opouštíme Lvov s vědomím, že Evropa nekončí ve Valašském Meziříčí, jak si občas namyšleně představujeme.[3]
↑Oldřich Šuleř: Valašské Meziříčí - Šálivý šepot vzpomínek. In: Městopis. 50 autorů, povídek, měst. Svědectví o české literatuře roku 2000. Nakladatelství Lidové noviny, 2000