Josef Holoušek se zhroutil na židli. „Ale doktore,“ stenal, „víte, že jsem byl vždycky slušný chlap; jak — jak já k tomu přijdu — abych takhle —“ „Nono,“ těšil ho právník, „vždyť nejste dnešní. Každá ostuda trvá jen týden, a když je moc veliká, tak deset dní. Z toho si nic nedělejte.“[1]
Hus sepsal o zázracích latinskou rozpravu, ve které výslovně popřel, že by někde měli krev Kristovu, vousy Kristovy, mléko Panny Marie, nebo jiné podobné ostatky, a varoval věřící, aby jen tak zhola zázrakům nevěřili. „Podobným způsobem“, píše Palacký, „zjednáno jest i to, že v Čechách nepovstala také místa zázračná.“ Jinými slovy: Hus zachránil Čechy od veliké ostudy a věřící od odírání.[2]
„Jenom mne po humnech veďte, však já s vámi pudu, nedělejte mi ve městě veřejnou ostudu!“[3]
Ale v noci se rozvíjel ten druhý život, utkaný z bolesti a rozpaků; život člověka, kterému se nic nezdařilo; (…), tragického vrtáka, kterého každý nenávidí a klame, slabocha, který to prohrál a který se potácí od ostudy k ostudě.[4]
Pan děkan opravdu ztrácel hru. „Všecko prohrál!“ „Taková ostuda!“ „Ale jak se to mohlo stát?“ „Stárne, stárne! Už i kontra prohrál!“ potřásal habrůvský velebníček hlavou, dohlížeje na sklenky.[5]
(hanlivě, v obecném jazyce) člověk, který je zdrojem ostudy (1) pro druhé, např. pro svojirodinu
„Och — v tom je zlý! Když počítá, nikdo nesmí ho vytrhovati; to hned vynadá, jako mně onehda. Osopil se na mne: ‚Drž hubu, ty stará ostudo!…‘“[6]
Téma Ostuda ve Wikicitátech