Proti tomuto idyllickému a planému vlastenčení, jehož typickým představitelem jest Tyl, a které libovalo si přílišně ve formálních příznacích vlastenectví a odvádělo mysl od skutečných potřeb národa, vystoupil Havlíček v recensi „Posledního Čecha“ volaje: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili.“[1]
Tato linie plně nastoupila s celovečerním Formanovým debutem Černý Petr. Záhy po prvních příznacích obratu v tematice a stylu českých a slovenských filmů se dostavily první mezinárodní festivalové úspěchy a mezi novovlnné režiséry se postupně zařadili i Jaromil Jireš, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Juraj Herz, Jiří Menzel, Hynek Bočan, Evald Schorm, Jan Němec, Jan Schmid[2]
Koukejte se, je to… těžká choroba, a šíří se jako lavina – Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale – Zatím je naše věda bezmocná. Napište lidem, aby se při prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to.[3]
Rozdíl mezi románem a skutečností jeví se také ve příznacích otrávení. V románech umírají oběti jedu buď s důstojným klidem, neb s pathosem vážnosti okamžiku přiměřeným, vždycky pak s neporušeným nimbem básnickým na čele. Jak zcela jinak končívá otrávení v životě![4]
Jak na sobě poznám ebolu? Při jakých příznacích bych měl vyhledat lékaře? Laik ebolu nepozná – to je jeden z problémů této nemoci . Počáteční příznaky jsou velmi rychlé, ale v podstatě to začíná stejně jako chřipka[5]
