A doma nechali všeho. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala, a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem.[1]
Že však nikdo nevěděl v celém městečku o příhodném vozu nebo pluhu, nedošel chvalitebný úmysl vyplnění, z čehož ovšem rmoutily se nezorané úhory a lada i nenahraditelnou škodu vzalo z toho polní hospodářství v Měříně.[2]
Nebesa žíznila po jeho svatých slzách jako úhor po jarním dešti.[3]