češtinaEditovat

výslovnostEditovat

  • IPA: [ˈt͡ʃkɪ.ɲɛ]

děleníEditovat

  • Čky-ně

etymologieEditovat

Původní tvar byl nejspíše Čekyně a utvořen byl od osobního jména Ček pomocí přípony -yně. Tak jako se tvary dočekati a sčekati proměnily ve tvary dočkati a sečkati, tvary do Čekyně a z Čekyně se proměnily na do Čkyně a ze Čkyně a odtud potom zevšeobecněl název Čkyně. Ves byla v minulosti rozdělena na dvě a v tom období byl rozšířen název Čkyně také jako plurale tantum.[1]

Kronika obce odvozuje jméno od slovesa čekati, jelikož v této osadě na významné obchodní stezce měli často čekat zásobní soumaři na kupecké vozy a jezdce. Spoluautor pamětní knihy obce Václav Starý ale pokládá tento výklad za nespolehlivý a přiklání se k odvození od osobního jména Ček.[2]

podstatné jménoEditovat

  • rod ženský
  • vlastní jméno

skloňování (1)Editovat

Substantivum singulár plurál
nominativ Čkyně Čkyně
genitiv Čkyně Čkyní
dativ Čkyni Čkyním
akuzativ Čkyni Čkyně
vokativ Čkyně Čkyně
lokál Čkyni Čkyních
instrumentál Čkyní Čkyněmi

* Plurálové tvary vlastních jmen jsou v podstatě vyloučené, protože vždy označují jednu věc. Jednu výjimku tvoří případy, kdy je jedno jméno přeneseno na základě společného rysu (např. rodu) na více objektů, jimž je pak společné stejné pojmenování (např. v Česku je více Nových Vsí a ve třídě Nováků). Druhou výjimku tvoří příznakové případy, kdy je rozšířen pojmenovávací rozsah pro využití vlastního jména ve funkci obecného jména (např. novodobí Rembrandtové nebo čestní Mirkové Dušínové). Pomnožná vlastní jména (především toponyma) se skloňují v těchto případech podle standardních pravidel skloňování pomnožných jmen (dvoje Tatry apod.).[3]

skloňování (2)Editovat

Substantivum singulár plurál
nominativ Čkyně
genitiv Čkyň
dativ Čkyním
akuzativ Čkyně
vokativ Čkyně
lokál Čkyních
instrumentál Čkyněmi

významEditovat

  1. obec u Vimperka v Čechách

souvisejícíEditovat

poznámkyEditovat

  1. 1,0 1,1 PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam a změny. 2. vyd. Díl I. A–H. Praha : Československá akademie věd, 1954. 823 s. Heslo „Čkyně“, s. 356.
  2. ŠIŠLÁKOVÁ, Marta. Historie školství ve Čkyni v letech 1880–1948. 2017 [cit. 2020-12-09]. 73 s. Diplomová. Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Vedoucí práce Rudolf Svoboda. s. 8. Dostupné online.
  3. PETR, Jan; KOMÁREK, Miroslav; KOŘENSKÝ, Jan, a kolektiv. Mluvnice češtiny (2) Tvarosloví. 1. vyd. Praha : Academia, 1986. 536 s. S. 348.

externí odkazyEditovat

  •   Encyklopedický článek Čkyně ve Wikipedii