Nikdy jsem boha neobtěžoval v modlitbách k nebi spínaje své dlaně. Taky jsem nikdy nerespektoval miláčků jeho, pomazaných páně.[1]
„Čekali boha samotného,“ pokračoval člověk; „ach, jaký pak člověk to přišel, aby je vykoupil z čekání? Nebylo na něm vzezření ani krásy, nejposlednější z mužů, muž bolesti; neduhy naše on nesl a bolesti naše on snášel, jako by ani nebyl bůh.“ „Proč o tom mluvíte?“ „Čekat, hleďte, je těžko; i boha to zlomí a pokoří. Čekejte po léta nějaké štěstí, velkou a krásnou událost; konečně to přijde, malé jakési a zasmušilé tak jako nějaká bolest; ale vy řeknete: ano, bože, to je to, nač jsem tolik let čekal, aby mne vykoupilo!“[2]
I vydal Pán v ruku jeho Joakima krále Judského, a něco nádobí domu Božího. Kterýž zavezl je do země Sinear, do domu boha svého, a nádobí to dal vnésti do domu pokladu boha svého.[3]
