cyp
čeština
výslovnost
- IPA: [t͡sɪp]
varianty
dělení
- cyp
etymologie
Slovo pochází z okolí Ostravy a Karviné. Původně se jednalo o označení hornického učně – hanlivá narážka pro nemotoru, zřejmě z německého nářečního Zipf („nezajímavý muž, trouba“, v hovorové němčině též „mužské přirození“),[1] které vychází ze středohornoněmeckého zipf („cíp, špička, výčnělek“, v dnešní němčině Zipfel) souvisejícího s českým cíp a patrně i anglickým tip („špička“).[2]
podstatné jméno
- rod mužský životný
skloňování
pád \ číslo | jednotné | množné |
---|---|---|
nominativ | cyp | cypi/cypové |
genitiv | cypa | cypů |
dativ | cypu/cypovi | cypům |
akuzativ | cypa | cypy |
vokativ | cype | cypi/cypové |
lokál | cypu/cypovi | cypech |
instrumentál | cypem | cypy |
význam
- (nářečně) hornický učeň
- Řekni temu cypovi, ať vyleze zpod teho vytaha, bo ho to jebne!
- (přeneseně) hlupák
- (nářečně, vulgárně) mužské přirození
- Než aby si našel ženskou, strká cypa do lochny ve stole.
- (nářečně) expresivum
- Tož dobre jak cyp.
- Ty jsi cyp.
- To je na cypa.
- Kurde ten hrubec je cyp.
citoslovce
význam
- (nářečně) neurčitý pozdrav
- Tě cyp.
přísloví, úsloví a pořekadla
související
poznámky
- ↑ 1,0 1,1 HUGO, Jan a kol. Slovník nespisovné češtiny. 2. rozšířené vydání. Praha: Maxdorf, c2006. ISBN 80-7345-098-4. Hesla „cip“ a „cyp“, s. 81, 85.
- ↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 1. vyd. Voznice : Leda, 2001. 752 s. ISBN 80-85927-85-3. Heslo „cíp“, s. 106.