„Šterecet rénskéch za koňa bech dal, hale co te máš, to néni kůň. To je koza — — nebo psék — hale kůň to néni. Debe se tá kobela vohřebila, tak to mosíš hutopit, protože to nevodstaví. Drť je to žába, a ne kůň! — —“[1]
Du, du po cestě vokolo Kolíbke a šak vod potoka k hagací a stópnu si tak na kraji lesa za keř. Meslím si, debe nejaké ten králík na nedělní voběd přišel, běhá hjich tam a nikdo hjich nestřílí. Jen škodu dělajó a já to rád hjím…[2]
Největší a nejrozmanitější změny podstupují vytčené samohlásky ve výslovnosti »pravých« Hanáků na Vyškovsku, Prostějovsku, Olomoucku a Šternbersku. V tomto podřečí jest každé původní e poněkud zúženo: vėdėtė, y vždy a i po vytčených nahoře souhláskách přezvukuje se v široké ê: dêbê bêlê rêbê, bêla bê ê máčka, lêd, pėřêna, sêla, zêma, žêd.[3]
„Huž su zas v tým pekedlným stavě, velebné pane falářu,“ za vinna se dával zas stréček Švásta. — — „Zas. Žida debe nebelo, pane falářu, vseci besme beli hjinačí. Žid je naše neščestí.“[4]
