Řekne-li Cicero „nos senatus populusque Romanus“, řekne-li Němec „my Němci“ nebo nezaměstnaný proletář „my, třída pracujícího lidu“, tu hnedle mu naroste jakési druhé, slavnější sebevědomí, pyšné, monumentální a nádherné; ve jménu tohoto sebevědomí je pak lehko soudit, válčit nebo… zabíjet.[1]
Na pozoru však se měj, v kole se mne nechytej! Neboť ženy ďáblice, znalé toho nejvíce, hnedle by mne pomlouvaly, do ucha si pošeptaly: „Snad ji také nelíbá, snad dokonce objímá?“[2]
