Na sta holubů bílých a růžových podobných velikým květům magnoliovým, urvaných větrem, krouží a víří v smělých křivkách nad rozkošným čtvercem Křižovnického náměstí u paty Karlova mostu.[1]
Líčil jí divoké své pitky, důvěrné styky s maskami ve „Stoleté“, „u Kajsrů“ a jinde, s nesmírnou zálibou zmiňoval se jí o elegantních křivkách, jaké za sebou v oku nechávala chůze slečen Melanií; hledal a nacházel dosti slov, aby s teplem a náruživostí zase jenom jemu vlastní zachytil a duši její podal dojem rozkošných těch vůní z divadelních loží[2]
Eukleidés, Archimédés a Apollónios, všichni tři ze školy alexandrijské, tvoří trojici největších geometrů starého věku. Po nich nastává doba nenáhlého úpadu řecké geometrie, doba epigonů a kommentatorů. Z doby té vynikají: Nikomédés, Dioklés a Perseus, kteří pěstovali nauku o křivkách; Hypsiklés, jenž doplnil Eukleidovu stereometrii;[3]
Kdes dálným krokem dlažba duní, tím krokem, který v dálce zmírá, až utluče se v křivkách ulic. Snad ples je kdesi? Zarachotí jen kočár nebo drožek světla kdes v dálce křižují se bleskem;[4]
