Závažnost a progresívnost nové teorie jazykové kultury v zásadě uznala i redakce Naší řeči; ze spisovatelů pak Ivan Olbracht, který v celém svém díle věnoval velkou péči jeho jazykové stránce, o několik let později ocenil osvobozující důsledky této teorie takto: „Jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) … psáti dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformulovat svou myšlenku, výhružně vztyčený prst filologův: ‚Nesmíš! Germanismus! Kazimluv! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!‘, chápal-li se úzkostlivě každého nového Brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat, a zbyl-li mu nakonec slovníček jistojistě správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské ‚lícně‘? (…)“[1]
↑Jaromír Bělič: Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě. In: Kultura českého jazyka: [sborník]. 1. vyd. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1969. 157 s. Str. 23.
