Ke králi Václavovi přijel návštěvou bavorský vévoda. S ním přibylo několik kejklířů německých na vozech plných divných přístrojů. Sám vévoda je vypravil, aby králi způsobili kratochvíli. Ti kejklíři byli povedené kopy, lidé světem protřelí a svého umění znamenitě znalí. Král se jím divil, než na svého Žita také dal.[1]
Tím více však diváků u maňásků a tlačenice u polucinelly nalezneme. Kejklíře, koukadla, zpěváky, hádače, dudáky, karbaníky, proroky, vypravovače, šarlatány, černokněžníky, zázračné obrazy a jiných mnoho peníze loudících pěkných umění, všecky pohromadě na náměstí Largo di Castello[2]
„(…) Ostatně tuším, že ještě nezapomněla, že jsem ji nalezl u bídných kejklířů.“ „Kejklířů?“ opakovala Beata, jakoby ji bylo toto slovo mocně z posavadního polosnění vytrhlo. „U jakých kejklířů?“ „Je tu řeč o dívce,“ řekl komik — „kteráž byla co pouhé dítě toulavým umělcům na provaze do rokou padla a život u nich vlekla, až jsem já ji pomocí svých druhých pěstounů na jiné cesty uvedl.“[3]
Já bych v tuto chvíli chtěl ale zdůraznit něco jiného: toto nebezpečné seskupení nejslavnějších tunelářů, falešných podnikatelů, mafiánů, bankovních kejklířů, či dokonce zločinců, kteří zneužili ve svůj veskrze osobní prospěch historicky naprosto nebývalé příležitosti, kterou otevřela privatizace, nesmí zastínit zmíněné dva milióny podnikatelských subjektů, respektive ohromnou většinu z nich.[4]
