[Izraelcův] hlas nabýval stále ostřejšího tónu. „…tisíce těl navršených buldozery na hranice! Vlasy ustříhávané mrtvolám, aby se z nich utkaly koberečky pro německé ponorky.“ Další cvaknutí, další hrůza. Scény, jaké navždy pošpiní lidský rod.[1]
Vyprášila oba koberečky na dvorku a všimla si, jak prořídlý ten tmavě červený a modrý turecký koberec je. Srolovala ho a strčila do popelnice.[3]
Pan Groanin škrtl zápalkou. „Zbožňuji pořádný oheň,“ oznámil a hodil ji na benzínem páchnoucí koberečky. Od země vyrostla ohnivá koule a ozářila jim zamazané obličeje.[4]
