druhá osoba jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu slovesa kráčet
Hle, Kristus stojí bledý, zmučený zde na silnici v pusté krajině, krev lije se mu z ran, kříž ohromný mu leží na rameně, krouší jej, a z jeho zraků velkých, bezedných tak nesmírný se smutek temení, že Petru žalem srdce v ňadrech mře. „Kam, Pane, kráčíš?“ pracně táže se, a smrti truchliv chýlí k zemi tvář.[1]
ty za nic neručíš a řídíš všeho směs. Ty kráčíš po mrtvých, z nich žerty tropíš sobě, a z tvojich klenotů je Hrůza nejkrasší, a Vražda, z cetek tvých jsouc nejmilejší tobě, na zpupném břiše tvém se v tanci povznáší.[2]
