Kdo si čirou náhodou přečetl v denním tisku o vážně míněném nápadu ministra vnitra Chovance na obnovení dobrovolných pomocných strážců pořádku (což za komunistického režimu mohly dělat jen mimořádně odporné kreatury), jistě mu na mysl přišlo několik vážných otázek[1]
Z očních štěrbin mu jako inkoust odkapávala temnota. Syčení kreatury bylo tiché a číhavé. Kassandra Karfax chvíli naslouchala a pak se znovu obrátila na Saritu.[2]
Jak to, že všichni ti milí a inteligentní lidé, vedle nichž žiji a pracuji, si nakonec za své politické zástupce vyberou kreatury, o které si bez pocitu hnusu snad nelze ani otřít boty? Mám na to dvě odpovědi, optimistickou a pesimistickou[3]