češtinaEditovat

výslovnostEditovat

  • IPA: [lʊd͡ʒba]

děleníEditovat

  • luč-ba

etymologieEditovat

Odvozeno od slovesa loučit – zastarale spojovat, slučovat.[1][2]

podstatné jménoEditovat

  • rod ženský

skloňováníEditovat

Substantivum singulár plurál
nominativ lučba lučby
genitiv lučby lučeb
dativ lučbě lučbám
akuzativ lučbu lučby
vokativ lučbo lučby
lokál lučbě lučbách
instrumentál lučbou lučbami

významEditovat

  1. (zastarale) chemie
    • anyť prý rostliny zrovna tolik kyslíku vydychují, co ho zvířata ztráví. Domněnka tato, v každé učební knize o lučbě vykládaná, má však tu vadu do sebe, že jest velmi libovolná, poněvadž nikde dokázáno nebylo, že rostlinstvo skutečně všechen ztrávený kyslík nahražuje[3]
    • Borodin Alexander, ruský státní rada, professor lučby na med-chirurgické akademii v Petrohradě a skladatel hud.[4]
    • při bádání a zkoumání, jež často způsobily ve vědách veliký obrat. To platí zvláště o lučbě a fysice, neboť vidíme zde přístroje, kterých upotřebili Lavoisier, Gay-Lussac, Dumas a Regnault.[5]

souvisejícíEditovat

poznámkyEditovat

  1. AMERLING, Karel. Lučební základové hospodářství a řemeslnictví. Praha : Arcibiskupská knihtiskárna, 1851. Dostupné online. Kapitola O lučbě čili chemii vůbec, s. 1.
  2. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, [cit. 2012-04-05]. Heslo loučiti se.
  3. Jules Verne: Cesta kolem měsíce/Kapitola pátá, v překladu P.R., rok vydání 1870
  4. Ottův slovník naučný/Borodin
  5. František Fektor: Millionová města evropská/Paříž