jsi byl v nějakých dalekých zemích, kde je sklo lacinější a proto skleněná okna v obyčeji; u nás však i v sousedních zemích nespatřil jsi do nedávna v oknech domů ničeho kromě blan a mázder, pergamenu, plátna nebo rohoviny... Pan Brouček (…) zavrtěl jen hlavou a prohodil: „Ale copak jsou platny v okně neprůhledné blány a mázdry? Vždyť i těmihle slepenými střípky těžko rozeznáš, co se děje na ulici.“[1]
oči potažené mázdrou, paměť potažená mázdrou
A když ani potom neobjevila se u mne účinná lítost, vydal jsem se na pouť do Vejvodova Městce, kdež jsem vypil pět sklenic nějakého strašného venkovského piva, v každé sklenici s tuctem pivních mázder. Pak byla má lítost úplná.[2]
