Vždycky jsem věřil, že tvorba je dialog. Ale s kým? S naším malým literárním světem, kde platí zásada mělké zlomyslnosti a kde urážka zaujímá místo kritické metody? Se společností, která nás nečte, s čtenáři, kteří hltají noviny a jsou ochotni přečíst maximálně dvě módní knihy v roce?[1]
Prezident de facto řekl, že Minář není duševně normální. Odtud plyne, že 250 až 300 tisíc lidí přijelo do Prahy za duševně chorým člověkem. Podobné metody používali estébáci a kágébáci za komunistů, dělali z lidí případy pro psychiatra, aby se jich zbavili.[2]
