pučit

čeština

výslovnost

• IPA: [pʊt͡ʃɪt]

dělení

• pu-čit

etymologie

Ze staročeského pójčiti.

sloveso

• dokonavé

časování

Oznamovací způsob

osoba	číslo jednotné			číslo množné
	1.	2.	3.	1.	2.	3.
budoucí čas	pučím	pučíš	pučí	pučíme	pučíte	pučí

Rozkazovací způsob

osoba	číslo jednotné	číslo množné
	2.	1.	2.
	puč	pučme	pučte

Příčestí

rod	číslo jednotné			číslo množné
	mužský životný i neživotný	ženský	střední	mužský životný	mužský neživotný a ženský	střední
činné	pučil	pučila	pučilo	pučili	pučily	pučila
trpné	pučen	pučena	pučeno	pučeni	pučeny	pučena

Přechodníky

rod	číslo jednotné		číslo množné
	mužský	ženský střední	mužský ženský střední
minulý	pučiv	pučivši	pučivše

význam

1. (v obecném jazyce) půjčit
   • Franto, puč mi dvacku. – Nepučím, furt si jenom pučuješ a nevracíš.

synonyma

1. (nářečně) poučit

související

• pučení
• pučovat