Potkali také nejednoho sedláka v pěkném vozíku s krásným spřežením jedoucího z Chrudimi z trhu. Madlena ale obdivovala nejvíc kroj selek, a vidouc jedno děvče v šněrovačce, zvolala: „Hlele, tu nosí i děvčata takové šněrovačky jako naše staré Jesenačky..“[1]
Ženské ve světnici rychle obracejí lavici, co na ní rakev stála, nohama vzhůru a spěchají na dvůr. Jako mraku stojí tu sedláků, selek, chalupníků i podruhů z celého širokého okolí.[2]
Rostoucí blahobyt zplodil brzy takový přepych, že nádhera v šatstvu při stavech nižších musila býti úředními zákazy obmezována. Jmenovitě vznikly v té době tak zvané bohaté čepce (zlatohlavové), které se u selek a ve městech u Židovek zachovaly ještě do první čtvrti našeho století.[3]
Kolikráte jsem zvána byla od známého jednoho sedláka, abych přišla hejtú, i umínila jsem si krásného dne použít a k němu zajít. Byl právě pátek a selky se hnaly do města na kázání; tu šlo několik mladých selek v tmavomodrých sukních, bílých zástěrách s bílými kalouny, tu zase stará bulka v dlouhém řebíčkovém kožichu s holým krkem, peřinkou na prsou, mošinkou na ruce.[4]
