Magna dis inmortalibus habenda est atque huic ipsi Iovi Statori, antiquissimo custodi huius urbis, gratia, quod hanc tam taetram, tam horribilem tamque infestam rei publicae pestem totiens iam effugimus. – Jest třeba velmi děkovati nesmrtelným bohům a přímo samotnému starobylému ochránci tohoto města Jupiterovi Zastaviteli, že jsme již tolikrát vyvázli ze zkázy pro stát tak odporné, tak příšerné, tak zavilé.[1]
Et hoc de illa vena amicitiae est.Sed quo vadit? Quo fluit? Ut quid decurrit in torrentem picis bullientis(,) aestus immanes taetrarum libidinum, in quos ipsa mutatur et vertitur per nutum proprium de caelesti serenitate detorta atque deiecta? – Také toto pochází z onoho zdroje [zvaného] přátelství. Ale kam spěje? Kam ústí? Proč jen vbíhá do proudu vroucí smoly vybublávající obrovská dmutí hnusných choutek, v něž se samo dobrovolně mění a k nepoznání převrací ze své původní nebeské čistoty?[2], srovnej též[3][4]
