Když chlapec ráno vstal, bylo zamračeno, poprchávalo, a na dívčině okně byly zavřené okenice – už odjeli, ale on pořád doufal a bloumal po zahradě, a když potom někdo ty okenice otevřel, vylezl na dřevěný parapet, který byl po dešti kluzký, a přidržuje se rámu, nahlédl do okna[1]
Není dlužno, není nutno, aby bylo přímo slunečno ― hlavně nesmí být zamračeno, natož aby snad pršelo![2]
