- druhá osoba singuláru rozkazovacího způsobu slovesa zatopit
- „Ženo, zatop přece trošku!“ žebronil. Nic. „Zatop, holubičko moje!“ prosil. Nic. „Zatop, zatop!“ škemral, žadonil, huboval, láteřil. Žena, že topit nebude. K čemupak? Škoda prý každé kopejky![1]
- ↑ LANGER, Jiří. Devět bran Chasidů tajemství. 2. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1965. S. 263.