Večer před výletem do Prahy seděli kluci na břehu Vltavy u mostu na Borovce a vyprávěli si, co budou dělat v Praze. A Hušek povídá: Kluci, já hodím do řeky tohle poleno a zejtra se na něj v Praze podíváme. Jo, to víš, že jo! smáli se, ale on ho tam stejně hodil.[1]
„Nedělej si z Amálky srandu, Kokeši,“ zastala jsem se kolegyně, i když jsem na debatu neměla vůbec náladu, „měj s ní strpení. Zejtra už bude zase v pořádku.“ „Do zejtra je tak daleko,“ naříkala Amálka. „Zejtra je zejtra, to není pozítří ani za týden,“ rozumovala Decimová, „čas může být i milosrdný. A kdybys nakrásně natáhla brka, slibuju, že ti všechny půjdeme na pohřeb a zazpíváme ti na rozloučenou.[2]
