„Upřimě mi je úplně jedno jak to tam dopadne, hlavně ať sem ty úkáčka už nelezou,“ napsal čtenář Novinek z Prahy. (…) Podobných historek znám dost. Proto těmto diskutérům radím: zeptejte se „úkáček“ ve svém okolí, proč jsou tady, a třeba se vám tu začne líbit.[1]
Můj kluk si od Ježíška přeje akčního robota na dálkové ovládaní. Já na něj samozřejmě nemám, protože polovinu výplaty prochlastám a druhou polovinu protočím na bubnech v kasinu. Spoléhal jsem na to, že klukovi přinese toho jeho robota Ježíšek, ale teď to vypadá, že robota dostane nějaký malý úkáčko a na mladýho zbydou leda tak ponožky, pokud vůbec. Jsem z toho tak vytočenej, že dneska protáhnu hospodu až do zavíračky a kluka i ženu doma po příchodu zmlátím kabelem od rádia,“ rozčiloval se pan Jaromír z Jihlavy, kterého upřednostňování Ukrajinců na úkor jeho a jeho rodiny natolik rozčílilo, že již pět let doma bije ženu i dítě.[2]
Z přehlížených „Úkáček“ hrdiny. Ukrajinská menšina si zaslouží důstojné životní podmínky[3]
Ale naštěstí chápe mé překvapení a představuje se mi nějakým arabským jménem (samozřejmě mi vypadlo, ale asi to bude něco jako... Ali?) a zve mne na čaj nebo kávu, aby mi pověděl svůj životní příběh a jak se dostal ze svého rodného Bagdádu až do Karlových Varů, vystudoval v Praze na úkáčku angličtinu a češtinu, jak byl socialismus skvělej, protože jsme tenkrát my Arabáši měli výborný vztahy se socialistickýma zeměma a jako studenti jsme dostali výhodná stipendia na studium v onom báječném Československu[4]
