Stejně jako Kafkovi, který při procházkách po bulvárech a promenádách v místech asanovaného židovského města pociťoval nezničitelné ghetto v sobě, se i Schulzovi štetl stal niternou realitou, nikoli archiválií, ale hluboce prožitou a v nitru přetvořenou zkušeností.[1]