Kritici často nazývají Organizaci spojených národů „žvanírnou, kde žádná věc není tak bezvýznamná, aby se o ní nemohlo nekonečně diskutovat“.
Největším zklamáním jsou pro mne Věci veřejné. Začaly jako strana vzbuzující naděje v bahně korupce, bezectných kompromisů, diletantského politikaření a žvanírny zvané parlament. Byl jsem na jedné z předvolebních besed Radka Johna a už tam na mne nepůsobil jako zodpovědný politik, ale mnohem spíše jako jakýsi lidový vypravěč.[1]
Dějištěm incidentu byla žvanírna místního nádraží.
Za hanebnost považuji Babišova vyjádření směrem k demokratickým institucím, jako je parlament, který nazval žvanírnou – mimochodem přesně takhle mluvil kdysi Hitler.[2]
Disputace v chatu byla i jinak mnohohlasá : buď se vehementně protestovalo, nebo slepě souhlasilo. Rozjela se opravdová žvanírna. Zanedlouho nebylo provokujícím tématem pouze jmenování Vůdce říšským kancléřem, nýbrž také a jedním vrzem narozeniny Wilhelma Gustloffa...[3]
