A já pořád kdo to tluče, a on bednář na obruče, a já pořád, kdo to je, že mi nedá pokoje.[1]
Račte věděť, že jsem bednářem, mám pěkné náčiní, avšak přece jen bednářské, a tímto náčiním bednářským vám — račte dovoliť — to chlapčisko svedl tak čisté prkénko na „lukše“ i s válkem, že matka se až podivila.[2]
