Potom jsem shledával, že mě nikdo nemá rád; to jsem si vykládal tak, že já sám pohrdám láskou a kašlu na všechnu sentimentalitu. A tak se ze mne stal pyšný a ctibažný, sebedbalý, pedantický a vůbec korektní člověk; byl jsem zlý a tvrdý na podřízené; ženil jsem se bez lásky, děti jsem vychovával v kázni a strachu a získal jsem si svou pílí a svědomitostí nemalých zásluh.[1]
Zejména v cizině a zvláště na západě zůstaly v tomto směru pochybnosti a nejistoty způsobené nejen ľuďáckou zradou Tisovou z roku 1938 a 1939, ale i předchozími i potomními ctibažnými a hazardérskými politickými avanturami à la Sidor.[2]
