Možná hledáte dedina nebo Dědina.

čeština editovat

výslovnost editovat

  • IPA: [ˈɟɛ.ɟɪ.na]

dělení editovat

  • dě-di-na

etymologie editovat

Dědina ve významu (1) vzniklo stejně jako dědit nebo dědic od slova děd původně s významem rodová ves, v níž vládne děd.[1] Z toho přenesením význam (2). Význam (3) vznikl taktéž od slova děd (zde ve významu předek druhého a vyššího stupně[2]), původně s významem majetek předků.[3]

podstatné jméno editovat

  • rod ženský

skloňování editovat

pád \ číslo jednotné množné
nominativ dědina dědiny
genitiv dědiny dědin
dativ dědině dědinám
akuzativ dědinu dědiny
vokativ dědino dědiny
lokál dědině dědinách
instrumentál dědinou dědinami

význam editovat

  1. (knižně) (oblastně, na Moravě) vesnice, obec, osada
    • Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.[4]
    • Přes plot Hordubal a obchází dědinu zadem, podívat se po nebi co a jak. Dědina odzadu – jako když se odspodu díváš na stůl, samé hrubé dřevo a roubení; a jako by tě nikdo neviděl, jako by sis hrál s celým světem na schovávanou[5]
  2. (knižně, oblastně) náves
  3. (v historii) rodové pozemky
    • Dědina, původně veškeren majetek, který se určité osobě dostal dědictvím od předků jejích, tedy statek zděděný, bonum paternum, b. aviaticum (u starých Čechů hereditas).[3]

související editovat

poznámky editovat

  1. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 1. vyd. Voznice : Leda, 2001. 752 s. ISBN 80-85927-85-3. Heslo „dědit“, s. 123.
  2. VAJDLOVÁ, Miloslava, a kol. Elektronický slovník staré češtiny. Praha : Oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, rev. 2021-01-01, [cit. 2022-09-04]. Kapitola děd.
  3. 3,0 3,1 Dědina. In Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1893. s:Ottův slovník naučný/Dědina Díl 7, s. 146.
  4. Karel Čapek: Hordubal/Kniha první, kap. XIV.
  5. Karel Čapek: Hordubal/Kniha první, kap. XI.