Naopak slova „jak spící tvář dítěte“ neuzná nikdo za verš trochejský. „Jak tvář spící dítěte“ bylo by sice tolikéž poněkud drsno, ale rhythmicky správnější .[1]
Zejména mě však zaujal sortiment stovek soch již dokončených. (…) (…) Chtělo by se říci od starověkého Stonehenge přes antické bohy, Michelangelovu Pietu, Rodinova Myslitele až po boha Rangdu z Bali, andaluské hřebce či neptunovská spřežení delfínů. Na hladko, na drsno, ale i v kombinacích povrchových úprav.[2]
Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo ― hlavně nesmí býti drsno, natož aby se brečelo![3]
