čeština editovat

výslovnost editovat

  • IPA: [gɛrmanɪzmʊs]

dělení editovat

  • ger-ma-ni-s-mus

etymologie editovat

Ze slov german a přípony -ismus.

varianty editovat

podstatné jméno editovat

  • rod mužský neživotný

skloňování editovat

pád \ číslo jednotné množné
nominativ germanismus germanismy
genitiv germanismu germanismů
dativ germanismu germanismům
akuzativ germanismus germanismy
vokativ germanisme germanismy
lokál germanismu germanismech
instrumentál germanismem germanismy

význam editovat

  1. slovo nebo jiný jazykový prostředek přejatý z němčiny či s německým základem
    • Závažnost a progresívnost nové teorie jazykové kultury v zásadě uznala i redakce Naší řeči; ze spisovatelů pak Ivan Olbracht, který v celém svém díle věnoval velkou péči jeho jazykové stránce, o několik let později ocenil osvobozující důsledky této teorie takto: „Jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) … psáti dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformulovat svou myšlenku, výhružně vztyčený prst filologův: ‚Nesmíš! Germanismus! Kazimluv! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!‘, chápal-li se úzkostlivě každého nového Brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat, a zbyl-li mu nakonec slovníček jistojistě správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské ‚lícně‘? (…)“[1]

poznámky editovat

  1. Jaromír Bělič: Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě. In: Kultura českého jazyka: [sborník]. 1. vyd. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1969. 157 s. Str. 23.

externí odkazy editovat