Jako bouře vzdálená to duní, v pravěkou jak zřel bych potopu: s kahanci se derou na výsluní nepočetné řady kovkopů.[1]
Nemělť hrubě starostí, ledaže někdy v té samotě, v šeru a v mrkavé záři maně ustal, ucho přiklonil, když znenadání se tím mrtvým tichem ozval cizí hlas, volající ho jménem, táhle a smutně třikrát za sebou, nebo že se ohlédl, nevychází-li z hlubin tmavé štoly „kováříček“ v havířském oděvu, s kahancem u pasu, se šliglemi v rukou, mužíček jiskrných oček, jenž tuze rád kovkopy škádlil, ale také na dobrou rudu vodil.[2]
