Jaké jsou vlastně pocity bojujícího, vítězícího či poraženého sportovce? (…) Jsou dva maximální pocity, jaké lze jen zažít; ta vteřina porážky, kdy běžec cítí, že je před páskou předstihován, nebo naopak vítězství, kdy cítí, že se probíjí dopředu.[1]
Mám za to, že právě tato doba budí pocity vděčnosti ke všem těm Čechům, kteří pamětlivi rodinného svazku, přispívali k zachování našeho rodu tím, že chovali se k sobě navzájem jako uvědomělí členové našeho národa, jako skuteční bratři a sestry.[2]
Cítila potřebu nějak utřídit tyhle soupeřící nepříjemné pocity, nějak je srovnat a dát jim rytmus, vytvořit si nějaký vnitřní soupis: rozbřesk, soumrak, rozbřesk, soumrak[3]
Podnikaje k žádosti pana nakladatele třetí vydání „Očistce“ Dantova po desíti opět letech (druhé vydání vyšlo r. 1891), činím to s pocity smíšenými radosti i jakési tiché elegie.[4]
