Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. (...) „A co se stalo s tím vojákem?“ otázala se po chvíli paní Müllerová, když se Švejk oblékal. „Voběsil se na kšandě,“ řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk. „A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Měl čekat, až ho zastřelejí? To vědí, paní Müllerová, že v takový situaci jde každému hlava kolem. Profousa za to degradovali a dali mu šest měsíců.[1]
Ó! sladké jsou moje upomínky na tuto komissi, kterou hluboce v srdci nosím a která mi zachovala život, neboť mne mohla tak dobře k provazu odsouditi a v prach a kulku ortel zmírniti, jako mne odsoudila ku příkladu k profousovi, všechno podle jednoho zákonu, který se na všechny pády hodí jako šperhák.[2]
