první osoba čísla množného rozkazovacího způsobu času přítomného rodu činného slovesa slavit
„Karlo, co tomu řekneš — já se mám vdávat.“ „Vdávat — ty?“ zvolala Karla. „Nu ano, já.“ „Tohle je náhoda.“ „Náhoda?“ durdila se Tonča. (…) „Já myslím,“ vysvětlovala Karla, „jak se to výborně hodí. Vidíš, Tončo, povím ti také něco: mne chce též někdo.“ „Také? I to ti přeju od srdce,“ zvolala tato radostně. „Jako já tobě,“ souhlasila Karla. „Karlo, slavme svatbu v jeden den,“ pokračovala Tonča plna radosti; „co tomu říkáš?“[1]
Radujte se všecka stvoření z Syna Božího narození. Slavme Boha nejvyššího, Syna jeho jediného hudbami, citerami, varhanami, též cymbály, píšťalami, též jak bubny, tak troubami ctěme Pána mocného, jenž nám dal syna svého![2]
