Po tom všem, co jsem zjistil, poté, co už opravdu nemohu věřit na pozdní zprstuvycucaná mariánská dogmata, o papežské neomylnosti nemluvě, po nahlédnutí do církevní kuchyně a zjištění, že episkopoi jsou všechno jiné, jen ne svatí muži a že pro velkou většinu věřících platí všecky nietzscheovské a freudovské analýzy o transponovaném Superegu, o nekrofilních ulitách a schránkách, o zastírání vlastní slabosti, o infantilitě a strachu být zodpovědný sám za sebe – po tom všem nemohu neříci, že Bůh JEST, a to SVRCHOVANĚ JEST – že prostě NEMOHU JINAK.[1]