Kristinka ale stála u okna a pranic se za slze nestyděla, až pan otec k ní přistoupna, pikslou na rameno jí klepl, šeptaje: „Viď, to ty si myslíš, až mně budou tak přát!“ — „Vy, pane otče, vždycky musíte člověka škádlit,“ povídalo děvče a oči utřelo.[2]
Když tu pracoval den co den, počaly jej jeptišky škádlit a vyvádět mu všeliké kousky, jak to mnozí činívají němým, a říkaly mu nejdarebnější průpovídky, domnívajíce se, že jim nerozumí.[3]
„Emilko, moje zlatá duše!“ promluvil tonem prosebným, a znovu se vedle dívky posadiv, důvěrně se k ní naklonil. „Neškádli mne! Nedělej se jinak, než jak si tě přeji, abys byla, a jak vskutku býti můžeš, kdybys chtěla tu kůru setřásti, kterouž obyčejné vychování okolo srdce tvého položilo.“[4]
