Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově asjakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou suspokojením, že se nedali aže to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru.[1]
Po pravdě řečeno jsem však ze svého přidělení khraničářskému pluku18 nebyl dvakrát nadšený.[3]
(…) duch nesvornosti mezi ně se vloudil / a dvakrát moudrý Brahmin takto soudil: / »Jest rodné matce syn nad život dražší / a věrný přítel, kde je k nalezení? / jej ztrativ, na vždy ztratíš, — však tím snazší, / kde větší láska, — jest i odpuštění.«[4]
