„Prrr — malá —“ ozval se výkřik a Cimbura už držel klisnu za ohlav—jednou rukou za ohlav a druhou za hřívu — kůň se na bok převrátil — Cimbura se rozkročil, trhl rukama a postavil kobylu na přední už odřené nohy.[1]
Z těch první byla klisna vyzáblá, zmořená tahem, stářím ochablá... I byl to pohled zvláštních půvabů, když siré děcko, vlezši do žlabu, objalo ručkou klisny hlavu sivou a pohrávalo s chudou její hřívou.[2]
A zatím co takto manžela poučovala a napomínala, Gianello, jenž dnes ráno nebyl úplně ukojil svoji žádost pro příchod manželův, vida, že nemůže jak chce, snažil se učinit, jak mohl, a přistoupiv k ní, jež úplně zastírala otvor sudu, jako na širých pastviskách ohniví láskou rozpálení hřebci dorážejí na klisny v zemi Parthů, ukojil svůj mladistvý chtíč.[3]
