Chlap vězel všecek v kožích, a protože byl lysý, nosíval kolem hlavy omotanou kozí kožišinu. Měl věru proč tak pečovati o svou lebku, neboť byla rozražena a srostla jen tak halabala. (Vladislav Vančura: Markéta Lazarová)
Když jsem já šel s heligónem do hu-, do hu-, kolem stohu do hudebky, nehudební ťukali si na své lebky. Ťukali si na čelíčko, kam prej vleču svoje lesklý potrubíčko.[1]