naň

čeština

výslovnost

• IPA: [naɲ]

dělení

• naň

etymologie

Variantní tvar akuzativu singuláru zájmena on (rod mužský) a ono (rod střední) po předložce na, podobně jako oň, proň, veň, zaň. Obdobné tvary obsahuje také slovenština, polština, slovinština a srbochorvatština. V současné spisovné češtině se vyskytuje řídce, většinou jen ve východních oblastech (východomoravská a slezská nářečí) a pouze tam je také výhradně doloženo užívání v rodě středním. Jinde bývá pociťováno jako archaické či knižní.

zájmeno

• osobní
• rod mužský nebo střední

význam

1. tvar akuzativu singuláru zájmen on a ono po předložce: na něho, na něj
   • A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem.
   • Volaly naň, lákaly jej, ukazovaly mu oblíbené jeho pokrmy, ale papoušek jakoby nic.