Je passai devant le roi, qui eut la bonté de m’adresser la parole: - Ah ! bonjour, Dumas ! me dit-il. Je vous reconnais bien là! Je regardai le roi, me donnant au diable pour savoir à quel signe il me reconnaissait. Puis, comme il se mit à rire, et qu'en bons courtisans ceux qui l’entouraient l’imitèrent, je souris pour ne pas faire autrement que tout le monde, et je continuai mon chemin. – Prošel jsem před králem, který byl tak laskav a oslovil mě: "A! Dobrý den, Dumasi!", řekl. "V tomhle Vás dobře poznávám!" Podíval jsem se na krále a mermomocí se snažil přijít na to, v čem mě poznává. Potom, když se dal do smíchu a, jakožto dobří dvořané, i všichni, kdo jej obklopovali[1]
