Mě snad šlehne, ta se odsud nehne, ať zem se po ní slehne, už kuchařky nám stehnem hrachovou kaši zahřívaj[1]
„Hej,“ vykřikl kanovník, „hej, pane, počínáte pozdě svůj sabat, což nezní zvony dosti silně? Sesedněte se svého koštěte, vidím je zřetelně mezi vašimi stehny.[2]
Dobrovolně já umřu v pasti. Tvoje stehna jsou dva vrazi, jenže mě to-ne! nerozhází. Jednu noc ať jsme tu nazí... A pak půjdu cestou zkázy rád.[3]