Nu, ano, vzpomněl si najednou trochu rozpačitě, tuhle jsem provedl takovou hloupou věc, ale to mně jen tak vyklouzlo; mluvil jsem s přítelem Roubalem a tu mně tak vylítla z huby taková nešikovná narážka na jeho paní. Celý svět přece ví, že ho ta ženská podvádí kde s kým, i on o tom ví, ale[1]
„Pampelíšku“, počíná soudce, hledě do jakéhos lejstra, „je tu na vás žaloba pro urážku na cti. Zfackoval prý jste tuhle pana Kašpara Konětopu. Je to pravda? Přiznáváte se k tomu?[2]
Ale dnes šustí ve zmatku: stalo se tuhle děvčátku, přišlo sem, srdce znavené, okřálo, a je studené.[3]
Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem obnovovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhvíco se s tím děje: věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník:[4]
