„To se papá, Dominko,“ radilo okolí. (…) „Ble ble!“ bránila se. „Zkus to.“ Zkusila to. Tvářila se při tom, jako kdybyste zkoušeli chuť pečeného škorpióna pomazaného extraktem ropuch pokálených ptakopyskem. Dotyk jazyku. Poznání. A radostný úsměv na té doposud prosté tváři.[1]
„Co se tváříš jak kakabus?“ zeptal se ho parťák Ralph DeLeon, když po půlvíkendovém volnu vstoupil do jejich společné omšelé kanceláře v midtownském jižním okrsku.[2]
